Street Story

Když srdce vnímá, svět se mění v příběh.

Stojí tiše, pevná a klidná. Nesvádí bitvu pěstí, ale srdcem.
Její pohled nezraňuje, jen připomíná:
Já jsem tady.
Mezi ní a světem stojí řada uniforem.
Ale její pravda, drobná a křehká, má váhu skály.
Není jen bojovnicí.
Je hlasem všech, kdo si přejí být slyšeni.
A já — jen tichý svědek — vím,
že některé bitvy se vyhrávají tím, že prostě zůstaneme stát.

Objevila se náhle. Jako módní výkřik uprostřed kolonády,jako zhmotněné "já jsem" s červenou rtěnkou a perfektní pózou.
Zpozorovala mě. Vyskočila."Sorry, photographer! Take a picture of me!"
Nevybral jsem si ji. Vybrala si mě. A tak jsem mačkal spoušť. Jednou. Dvakrát....
Dívala se do objektivu, jako by přes něj viděla celý svět, který jí měl konečně tleskat.
Já byl nástroj. Ale vlastně jsem byl taky svědek.A možná… v těch minutách pózování,
jsem byl první, kdo ji opravdu viděl.
A pak odešla. S poděkováním, úsměvem a mobilem plným důkazů, že byla. A já zůstal. S jednou jedinou fotkou.
Ale s příběhem na celý život.

Stojím tu. Sama mezi svými.
Usmívám se, nakláním hlavu, pokládám ruku, tak jak to vídám.
Jsem krásná. Ne?
Učím se být viděná. Odhazuji kousky ostychu a skládám z nich odvahu.
A pak… ticho.
Všichni kolem se dívají skrz mě. Nevidí, co se snažím sdělit.
Až najednou z pozadí vystoupí on. Ne ten, co mě zná, ale ten, kdo mě zahlédl.
A já na chvíli jsem.
Ne pro sítě. Ne pro lajky. Ale pro jeho vnímání.

Sedí spolu. Sdílejí lavičku, brýle, chvíli dne. Ale každá je jinde.
Jedna v sobě, tiše se dotýká kabelky, svého zranění, i snů, které právě odplouvají.
Druhá mluví – možná k ní, možná proti světu. Hledá spojení.
A přitom obě mlčí.
Jsou jako dvě části jedné věty, která nedošla ke svému slovesu.
Možná se milují. Možná už to nedokážou říct.
Ale někdo je zahlédl.
A pochopil, že někdy společné ticho řekne víc než tisíc slov.