Street Story

Když srdce vnímá, svět se mění v příběh.

Ležím. Tělo už neklame,
vrásky jsou mapou mých cest.
Oči tiše říkají:
Byla jsem dívka… a stále jsem celá.

Neskrývám nic.
Ani svá stehna, ani své roky.
Nepotřebuju filtr,
potřebuju prostor být –
a být viděna.

Ne, nejsem mladá.
Ale dýchám, hřeju, vnímám.
A ty?
Máš odvahu se dívat?

Ještě nejede
ale už vypráví.
Příběhům, co má v srdci,
je jedno, kdo je slyší –
protože jednou přijde ten,
kdo se posadí vedle
a řekne: mluv dál…
A kopyta se rozběhnou,
jako by věděla,
že láska má směr.

Neztrácí se –
jen se noří hlouběji
do sebe,do písně v uších,
do vůně vzduchu.
Je volná jako střih šatů,
co hladí boky
a nenechává žádné sliby.
Je tady.
Není pro nikoho –
a přesto ji svět miluje
bez nároku.

Nedám ti všechno
chtěl bys tělo, sny i dech
až po okraj mých tichých úsvitů.
Ale když ti všechno dám
co zůstane mně?
Kdo mě pak obejme,
a neřekne: teď jsi má
ale: teď jsi tu... a jsi chtěná.

Vystrojená malá Italka — stylová, ladná, krásná.
Ale ona to ještě neví.
Ještě ji nezajímá móda, názory, pohledy.
Má něco cennějšího než všechen styl světa:
ruce.
A její prstíky, které se právě zamilovaly do studených kapek fontány.
Směje se. Nechává se políbit vodou.
Nepotřebuje slova.
Jen dotek.
A já jen tiše doufám, že až vyroste,
nezapomene, že tenhle dotek byl jazyk,
kterým jí svět řekl: "Vítej."

Stojí tiše, pevná a klidná. Nesvádí bitvu pěstí, ale srdcem.
Její pohled nezraňuje, jen připomíná:
Já jsem tady.
Mezi ní a světem stojí řada uniforem.
Ale její pravda, drobná a křehká, má váhu skály.
Není jen bojovnicí.
Je hlasem všech, kdo si přejí být slyšeni.
A já — jen tichý svědek — vím,
že některé bitvy se vyhrávají tím, že prostě zůstaneme stát.

Objevila se náhle. Jako módní výkřik uprostřed kolonády,jako zhmotněné "já jsem" s červenou rtěnkou a perfektní pózou.
Zpozorovala mě. Vyskočila."Sorry, photographer! Take a picture of me!"
Nevybral jsem si ji. Vybrala si mě. A tak jsem mačkal spoušť. Jednou. Dvakrát....
Dívala se do objektivu, jako by přes něj viděla celý svět, který jí měl konečně tleskat.
Já byl nástroj. Ale vlastně jsem byl taky svědek.A možná… v těch minutách pózování,
jsem byl první, kdo ji opravdu viděl.
A pak odešla. S poděkováním, úsměvem a mobilem plným důkazů, že byla. A já zůstal. S jednou jedinou fotkou.
Ale s příběhem na celý život.